Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznávám, že tento text přichází poněkud se zpožděním. Uctívatelé holandské zrzky si tuto placku již beztak sehnali či poslechli, takže půjde jen o krátké shrnutí dojmů, které aktuální tvorba zanechala. Blíže představovat tuto kapelu asi ani není třeba. Ve stručnosti: EPICA vznikla v roce 2002, kdy se Mark Jansen rozkmotřil s AFTER FOREVER a založil si stylově velmi podobnou kapelu. Ve svém novém působišti pak zcela pustil ze řetězu svou touhu po symbióze orchestrálních či symfonických prvků s metalem. Tuto úchylku mu na pozdějších albech pomáhal rozvádět člověk, který má tento trend z větší části na svědomí - Sascha Paeth. Tak tomu bylo až do nedávné doby.
Nové album pochopitelně žádnou revoluci nepřináší, přesto má několik významných pozitiv. Na komponování se podíleli všichni hudebníci a výsledná hudební koláž je sice typická EPICA, přesto je dostatečně různorodá, aby nesplynula v jednu unylou orchestrální šeď. Právě s tímto neduhem bojovala kapela v minulosti, kdy jejich hudba budila dojem zvukového monolitu, který musí utrhnout uši posluchače i s celou hlavou. Netřeba příliš dlouho pátrat po viníkovi. Producent Sascha Paeth tento svůj přístup uplatňuje u všech svých oveček a tak nějak na tomto bodě ve svém vývoji zamrznul. Když přišla „Symphony Of Enchanted Lands“ a další následovníci, bylo to fajn, nové, parádní. Jenže každé jídlo se časem přejí. EPICA se s Paethem rozloučili a udělali tak to nejlepší, co mohli. Stylově se od předchozích desek příliš neliší, ale jejich hudba se projasnila. Jednotlivé melodické linky jsou čitelnější. Melodie vystoupily do popředí, Simone je zas o trochu lépe slyšet. Stále slyšíme bombastické refrény a další pasáže, které svou intenzitou otřásají budovami v základech, ale je jich méně a nejsou použity samoúčelně za každou cenu. EPICA se příliš nezměnila, ale dospěla. Je to možná malá změna, ale podstatná. Deska je tak přístupnější již od prvních poslechů.
Nejvýraznější píseň se skrývá pod jménem „The Essence Of Silence“. Pokud si vzpomenete na to nejlepší z minulých alb, tak přesně to je tato skladba. Chytlavá melodie vygradovaná ve sborové extázi jednoho ženského hrdla. Působivé, líbivé, účelové. Co naplat, zatím to funguje. Povedená je „Unchained Utopia“. Tam kapela sází především na projev Simone a monstrózní sborové refrény za současného minimalistického hudebního projevu. Nechybí ani svižný rozjezd („The Second Stone“) nebo závěrečný zdlouhavý epos („The Quantum Enigma“). Nemá však význam ve výčtu skladeb dále pokračovat, podstatné je, že album si udrží zajímavost po většinu stopáže a svou přitažlivost neztrácí ani po mnoha opakovaných posleších.
A závěrem? „The Quantum Enigma“ je konzervativní nahrávka. Hudebně vyspělá, zvukově podařená, nenudí, v jednotlivostech dotažená a vlastně na ní nelze najít technické ani hudební nedostatky. Snad jen to, že se kapela vůbec nikam neposunula. Nadprůměrné hodnocení si však „The Quantum Enigma“ určitě zaslouží.
Stejně jako minule, přesto lépe. Změnou produkce se hudba projasnila a stala se přístupnější. Výraznou změnu od této party asi čekat nemůžeme, přesto se nové album poslouchá velmi dobře.
1. Originem
2. The Second Stone
3. The Essence of Silence
4. Victims Of Contingency
5. Sense Without Sanity (The Impervious Code)
6. Unchain Utopia
7. The Fifth Guardian (Interlude)
8. Chemical Insomnia
9. Reverence (Living In The Heart)
10. Omen (The Ghoulish Malady)
11. Canvas Of Life
12. Natural Corruption
13. The Quantum Enigma (Kingdom of Heaven Part II)
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.